DESET STUPŇŮ KE ZLATÉ

Úvodem: Je mi jasné, že výhru v kategorii H35 neradno přeceňovat, byť jde o mistrovství republiky. Stačí si jen připomenout, že tři "nejmladší rakváči" šli na tomtéž mistrovství A finále v elitní kategorii mužů, nejlepší z nich dokonce na 10. místě. Ale přece jen - 24. září patří k těm dnům, pro které stojí za to žít.
Chvíle, kdy člověk stojí na bedně a mává davům :o), je zároveň tím pravý okamžikem k ohlédnutí. Co vlastně předcházelo momentu, ve kterém už z člověka všechno spadne a užívá si svých pár minut slávy...?

1. 1760 kilometrů (od začátku listopadu do pátku před M’ČR, ke konci března to bylo 900). Po mnoha letech pořádný objemový základ pro celou sezónu. Na pražské zimní lize si navíc ověřuji, že "utáhnu" dvouhodinový závod v tempu - dobrá zpráva před dlouhou tratí.

2. Fucking weather! Zrušen je první vrchol sezóny, na který jsem si letos fakt docela věřil ... no nevadí, jedem dál, i na tom zk**venym sněhu. Zatni zuby a táhni!

3. Sem tam i testík rychlosti, třeba v dubnu pětka za 19:16 (na lesním okruhu; na rovné cestě by to bylo o minutu rychleji). Bývalo samozřejmě líp, ale není to špatné.

4. Jarní sezóny - velká očekávání a žádná sláva... rychlost by byla, leč ani jeden závod bez chyby, prohry i se slabšími soupeři, ale přece: třeba na klasice v Deblíně stahuji v závěru tři minuty a vítězové jen vrtí hlavou... To je ono - vzít si i z prohraného závodu to dobré a pak si můžu věřit!

5. "Bedna" na middlu, do slova a do písmene vydřená v závěrečném stoupání. O tři sekundy - jak tenká bývá hranice mezi úspěchem a neúspěchem... Co je ale důležité - do podzimní sezóny můžu jít s vědomím, že aspoň trochu "mám splněno". Teď už to nebude takové to "musíš", kdy jediný závod má zachránit zpackanou sezónu.

6. Pětidenní v Doksech, třídenní na Kokořínsku. O prázdninách "malá zima", druhé objemové období s málo závody; výběr letních závodů je letos podřízen vrcholu sezóny. Pětidenní s vyladěním pro dobrý pocit, Kokořínsko už vyloženě v tréninku, únava byla znát - ale tyhle závody nerozhodují...

7. Aby byl člověk patřičně nabuzený, nesmí se závodama zahltit. Po Kokořínsku už jen jeden middle a dost; mistráku v prostoru, ve kterém si dost věřím, obětuji i štafety v terénu, který mi zrovna moc nesedí. (Taky to byl v září jediný víkend komplet s rodinou. :o)

8. Dva týdny před vrcholem už jsou jen na vyladění. Co jsem nenadrtil doteď, to už nedoženu, a  "tlačením na pilu" v tréninku se můžu leda snadno zatavit. V  týdnu před middlem jsem šel sérii intervalů o půl minuty rychleji než v průběhu celého jara, a v týdnu před klasikou ještě pár metrů k dobru - je to fakt dobrá vzpruha, když se člověk pár dní před závodem přesvědčí, že teď na to má!

9. Rozběh svižně, ale na pohodu, ve své kategorii už vím, co si mohu dovolit - páté místo vyvolává úsměv na tváři. Pátý v rozběhu jsem byl na middlu 2004 i 2006, pokaždé z toho pak byl bronz ve finále. Teď ale cítím, že mám i na víc, zvlášť když dva z trojice nejrychlejších mi u piva prozradí, že oni ten rozběh šli naplno.

10. První chybka ve chvíli, kdy doběhnu borce před sebou, narostou mi křídla a vzápětí druhá, zcela zbytečná. Co je ale rozhodující moment: to minutové "varování" ve třetině trati si vezmu k srdci a až do cíle už větší chybu nevyrobím, ohlídám si i všechny těžké dohledávky i za cenu úplného zastavení. Nejsem na trati nejrychlejší, ale jsem rychlejší než ti, co jdou čistě, a jdu čistěji než ti, co jsou rychlejší. A dřít až do cíle, protože v tomto terénu (to samé může platit i za rok ve Vizovicích!) tam můžu být proklatě dlouho a pořád jít zatraceně dobrý závod...

Jak to dopadlo, už dávno víte. A je fajn, když člověk vlastně celý rok k něčemu směruje úsilí, dost tomu dává a něco také obětuje (včetně času pro vlastní rodinu, proč to nepřiznat...) a ono to nakonec vyjde. :o)

P. S. Deset stupňů máme, a přece si neodpustím ještě jeden "bonusový". Tady ho máte: zdraví. Od loňského října prakticky bez nemocí, včetně vážného nachlazení. I  tady je třeba vidět důvod toho, že objemový základ byl takový, jaký byl, a vyladění na vrcholné závody vyšlo tak, jak vyšlo. Díky za to!

Petr Hrouda,  pár dní po 24. 9. 2006